Karel LIGOCKI dvanáctihodinovku dojel, rekord se však stále drží.

Karel Ligocki se v pondělí, 29. března v čase 6hodin a deset minut vydal na dráhu zimního stadionu ve Studénce, aby atakoval laťku, kterou si skoro před rokem sám nastavil rekordem, na hodnotu 243.723km.

V přítmí prázdného stadionu se jeho dlouhý skluz a kmihy rukou podobaly mohutnému stroboskopu, který jako by s neomylnou pravidelností odpočítával jednotlivé úseky dráhy a v náhodném  divákovi zanechával pocit lehkosti a ladnosti pohybu.

Krásným zpestřením byla v dopoledních hodinách návštěva dětí z některých škol a školek Studénky, které ještě ve své bezelstné víře ve vše pozitivní, neutuchajíce Karla povzbuzovaly a skandovaly jeho jméno. Díval jsem se do těch rozzářených očí a viděl jsem obdiv a neskrytou dětskou touhu po tom aby Karel znovu zvítězil. Tyto okamžiky se pokusím ve svém nitru ještě dlouho zachovat,  protože  jsou kouzlem,  jimž  osud obdarovává jen dětství a s dospíváním se pak rozplývá a mizí bůh ví kam.

I kdyby již nebylo nic jiného, tak právě v tomto spatřuji hlavní smysl poselství Karla Ligockého. V tom, ukázat a nabídnout alternativu dětem, které jsou dnes ohroženy ve svém psychologickém i fyziologickém vývoji „komerčními braky“ mající za cíl jediné, „vytřískat peníze“ na mnohdy slaboduchých a falešných lžích a deziluzích, alkoholu a kouření pro falešný pocit dospělosti, sexu nezletilých, drogách a rvačkách pro zahnání nudy. Pokud jen jedno procento z dětí, které Karla podpořily, našlo v sobě tu chuť naplnit svůj volný čas sportem a pokusit se překonávat toho největšího soupeře a rivala, sebe sama, pak Karel zvítězil podruhé.

Okruhy na dráze s přibývajícím časem jako by se zvětšovaly a čas jako by ubíhal stále pomaleji, nohy těžknou a ta nesnesitelná bolest zad…. První krize se dostavuje okolo jedné hodiny odpolední. Karel zajíždí za zástěnu aby si ulevil a lidé z doprovodného týmu mu masírují ztuhlá bederní páteř. Přestávka trvá necelé dvě minuty a Karel se vrací na trať. Bojuje s krizí a zdá se, že vítězí. Časy na kola se začínají zrychlovat. Je to potřeba, protože předstih se začíná povážlivě zmenšovat. Karel jede ale bolesti zkřivený obličej a pohyby spíše již silové vyvolávají pochybnosti. Další krize, do konce zbývají tři hodiny. Tentokrát byla zastávka skoro čtyři minuty. Karel je unaven, těžce mluví a chvílemi to vypadá hodně zle. Nechal si provést masáž a znova vyraží na trať. Nadcházející hodina však bude spíše bojem o to, zda pokračovat či vzdát. Do cíle zbývá ještě nekonečných 90min. Karel při průjezdu cílovým prostorem padá, křeč. Protáhnout, trošku promasírovat, dávka magnézia a Karel se zvedá. O tom, že by teď zkončil nechce ani slyšet. Pojedu na „krev“, říká vodičům a jede. Časy se rapidně snižují o šest až devět sekund na kolo, Karel jede, letí jako bájný Fénix, který právě povstal z popela, doprovázen kluky-vodiči, převážně hokejisty kteří se pravidelně střídají, aby mohli diktovat potřebné tempo. Deset minut do konce. Starosta obce Suchdol nad Odrou kde je Karel rodákem, Ing. Richard Ehler  přebírá mikrofon a hlasitě povzbuzuje Karla. Najednou, jako by veškerý majestát šel stranou a ozvěnou zimního stadionu se nese mohutné Karle, Karle.

A je tu cíl.

Karel v předklonu přetrhává pásku a dojíždí k mantinelu. Je unavený až k smrti. Opírá se o skleněnou tabuli a snaží se nabrat dech, nečeká na výsledek, ten je lhostejný směrem k faktu že dojel. Možná se mu hlavou honí okamžiky, kdy se v pátek loučil na konci šichty s „chlapama“ v práci. Šichta byla těžká ostatně stejně jako každá, kterou traťoví dělníci denně absolvují. Rekord nepadnul, už to ví, ale dojel, nevzdal. A najednou je kolem něho plno, trenér s vodiči, starostové, příznivci a kamarádi, chlapi z práce a lidi, které ani nezná. Ti všichni mu přišli projevit úctu a uznání. Lhostejno, že rekord nepadnul, Karel Ligocki  vlastně opět vyhrál!

Použité fotografie: Tomáš Polach, Lukáš Dostál.

Video upoutávka : TV ODRA (doporučuji shlédnout)